S manželem jsme se seznámili v průběhu studia na vysoké škole. Já jsem studovala a manžel byl profesionálním cyklistou místního cyklistického týmu. Dohromady nás vlastně svedla opravdu velká řada náhod. Seznámili jsme se díky společným přátelům. Marc byl výjimečný. Nejvíc si na něm vážím jeho skromnosti, dobrácké povahy, smyslu pro humor. A také toho jakým způsobem vychází s ostatními lidmi.
Žádost o ruku proběhla dost nečekaně, jelikož mě přítel požádal už po roce a půl našeho vztahu. Bylo to krásné, romantické, při svíčkách. Takové, jaké jsem si to vysnila. A stejně romantická měla být i svatba. Už jako malá holka jsem se na svatbě chtěla cítit jako princezna. Chtěla jsem velkou svatbu, se všemi mými blízkými a přáteli, což se mi nakonec také vyplnilo.
Plánovat svatbu jsme začali asi rok předem také z toho důvodu, že manžel je cizinec a bylo potřeba vyřídit opravdu velké množství dokladů. I přesto jsme ale měli až do svatby co dělat abychom všechny potřebné papíry měli. Je až neskutečné jak umí být některé úřady pomalé!! Proto opravdu doporučuji všem nevěstám, které si také berou cizince, aby se zařizováním dokumentů začali opravdu včas. Svatbu jsme plánovali sami s manželem a našimi rodinami. Nejvíce mě bavilo vybírání svatebních šatů, které jsem si nakonec po zklamání v půjčovnách nechala ušít, aby byly přesně podle mých představ.
Na náš svatební den vyšlo opravdu nádherné počasí, celý den svítilo sluníčko a bylo krásných 25 stupňů. Ráno jsem vstávala již o půl páté ráno, protože v pět přijela kadeřnice. V průběhu příprav jsem nervózní nebyla, ale velká nervozita přišla před příjezdem ženicha a předtím, než jsme se poprvé uviděli. To pro mě bylo také tím nejdojemnějším momentem celého dne! Potom ze mě všechna nervozita spadla a do kostela jsem již šla klidná. Je pravda, že jsem si trochu dělala starosti, že si nevzpomenu na svatební slib, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Na svatbě jsme měli celkem 130 hostů, z toho 97 jich bylo pozváno na celý den a další pak přišli na večerní raut. Hostinu jsme měli v místním kulturním domě, čehož jsme se ze začátku trochu báli, protože bylo potřeba zařídit úplně všechno přes půjčení nádobí, po stoly, židle apod., ale nakonec jsme, i díky tomu, že jsme měli výborný catering, všechno v pohodě zvládli. Na svatbě jsme dodrželi poměrně hodně tradic – rozbíjení talíře, výběr vody a vodky, přenos nevěsty přes práh, společné jezení polévky, krájení dortu, hod kytkou…(doufám, že jsem na nic nezapomněla). Některé zvyky byly zajímavé především pro španělskou část svatebčanů.
Náš život se po svatbě otočil o 180 stupňů. Jelikož jsme s manželem oba věřící, nechtěli jsme spolu žít už před svatbou. Po svatbě jsme se tedy sestěhovali, což znamenalo, že jsem se přestěhovala na Mallorcu a začala úplně nový život. Rádi vzpomínáme na celý náš svatební den. Někdy si pustíme video nebo prohlížíme svatební fotky. Dlouho se na naši svatbu vzpomínalo i v rodině ženicha, pro kterou to byl krásný rodinný výlet, na kterém si užili spoustu zábavy a naučili se české slovíčko PIVO, které používají dodnes.
